Nacházíme
se na prahu roku 2007, který je pro nás kuželkáře
rokem významným – 11. ledna uplynulo 70 let od
založení organizovaného kuželkářského sportu u nás.
Více jste se mohli k tomuto výročí dočíst v lednovém
čísle
Kuželkářských listů ČKA..
My se dnes
podívejme ještě dál do historie, až do samých začátků
tohoto sportu.Kuželky a kuželkářský sport mají bohatou
tradici; jeho historie sahá snad až do dávnověku.
Jistě patří mezi jeden z nejstarších sportů.
"Hra v
kuželky před krčmou"
LEBAS Jacques Philippe
(1707-1783),
mědirytina na papíře, datováno Paříž 1736,
ryto dle obrazu holandského malíře
Davida Tenierse
(1610-1683).
Na
počátku byly patrně jednoduché hry, v nichž šlo jen
o to, zasáhnout kamenem vzdálený cíl. Zprvu prostým
hodem, později koulením. Vždyť již člověk doby kamenné
zřejmě hrával kuželky i když tonu tak asi neříkal.
Stačilo mu k této hře pár hutných kostí, které si
postavil kdesi u skály a do nich vrhal přiměřeným,
alespoň trochu se kutálejícím kamenem. A jelikož je
člověk od přírody hravý, jistě takový podnikavci
neměli brzo nouzi o soupeře a čumilů se našlo jistě
také dost. Není pochyb o tom, že touto hrou byli
všichni nadšeni, neb jinak by se nám tato perla sportu
nedochovala až do dnešních dnů, kdy si získává stále
více nadšenců. V zápalu hry se tehdy mnohdy
zapomínalo, že je čas jít na mamuta, což ale bylo
těmto prahráčům patřičně připomenuto jejich praženami
a pramanželkami. Soupeři jen neradi zanechávali hry
pro takové malichernosti, leč co dělat, povinnost je
povinnost a jist se také musí.
Encyklopedie
ale neuvádějí, kdy a kde se tyto první náznaky
kuželkářství objevily. Archeologické nálezy
jednoznačné závěry neumožňují, protože valoun z
pravěkého sídliště lze považovat jak za "sportovní"
rekvizitu, tak za primitivní zbraň, závaží nebo ozdobu
příbytku. Podobné je to i s nástěnnými malbami z éry
starověkých civilizací. Dochovala se jich sice celá
řada, avšak nikdo z nich spolehlivě nevyčte, zda
postavy, které zobrazují, vrhají kameny do dálky pro
zábavu nebo jako přípravu na boj. V každém případě
poděkujme našim prapředchůdcům, že tuto hru přivedli
na svět, vždyť naše doba by byla o tolik ochuzena…
Kráčíme-li
historii dál, zjišťujeme, že kameny, jedna z prvních
zbrani člověka, se uplatňovaly ve válečnictví ještě v
prvních stoletích našeho letopočtu. Učili se je pod
dohledem velitelů házet, jak dosvědčuje Flavius
Vegetius Romanus, římští vojáci, stejným výcvikem
procházeli Galové a jistě i příslušníci jiných národů.
Ale změnit nudnou povinnost v zábavnější závodění
dokázali zřejmě jako první Gurmáni. A ti aspoň podle
kusých zmínek starých letopisců už nemetali kulaté
kameny na jakýkoli cíl, ale na sestavy tří, sedmi a
devíti kuželek vyrobených
z koňských kostí nebo ze dřeva. První skutečně
hodnověrný doklad o hře v kuželky se dochoval až z dob
pozdějších. Pochází z roku 1147 a je obsažen v kronice
franckého města Rothenburgu.
|
|
Záznamy
z dalších století svědčí o tom, že šlo o zábavu, která se po
Evropě rychle rozšiřovala a podobně jako hra v kostky
přestávala mít namnoze nevinný ráz.
Stále více se metalo o peníze,vznikaly spory, které
často končily krvavými rvačkami a tak nebylo divu, že se v
ne jednom městě či panství dostalo kuželkářství na index. U
nás vydali takový zákaz již v roce 1261 jihlavští radní. V
některých krajích, na Beltheimsku se mohlo hrát, jestliže to
vrchnost povolila, jen o posvícení, ale jinde, například v
Tyrolsku byli kuželkáři "pro hazard" nemilosrdně
pronásledováni. Pokuty ani tresty vězení však mnoho
nepomáhaly. Vášniví hráči zákazy obcházeli nebo vyhledávali
místa, kde byly úřady shovívavější, a jejich hlučná zábava
se už nedala z obrazu středověkého života vymazat.
Ještě v roce
1592 musel turnovský rychtář, se svými lidmi, ostře zakročit
proti Janu Červenkovi, který "dopustil hry v kuželky ve dni
svátečním a jiné na potupu města
a zhoršení jiných dobrých lidí mimo již několikátou zápověď.
V
té době se hrálo kamennými rekvizitami a bez pevných
pravidel, většinou už jen na venkově. Města přesněji
majitelé hostinců a pivovarů, kteří záhy vytušili jedinečnou
příležitost k přilákání hostí, nabízeli zájemcům koule ze
dřeva, kuželky vyřezané podle jednotného vzoru a dráhy s
hliněným nebo pískovým povrchem. V Čechách vedla Praha, jak
o tom svědčí popis nevelké ulice Nekázanky. V roce 1725 v ní
bydlela většinou chudina, asi sedmdesát rodin a 250
příslušníky, ale kuželníků měla požehnaně. Pět v č. 877,
jeden v domě č.879, další hned v nejbližším sousedství a tři
v domě č.883. Některé stály na dvorku nebo na zahrádce, jiné
ve sklepích, ale všechny bez výjimky tvořily doplněk malých
krčem. Jan Ámos Komenský sice ve svých pracích několikrát
připomněl, že metání kouli do kuželek je prospěšné neboť
dává tělu zdravý pohyb a oživuje ducha, ale v době, kdy své
rad psal, bylo v Čechách k cílevědomé sportovní činnosti
ještě daleko.
Pole
ovládly nadlouho hospodské kuželníky a hra, která se
přibližovala představě velkého pedagoga, se dala spatřit jen
místy, většinou jako zábava vesnické mládeže. Potřebné
pomůcky nahrazovaly podobně jako v dávné minulosti kmeny;
devět podlouhlých, asi dvacet centimetrů dlouhých
představovalo, jak se tehdy říkalo, "kužalky", dva nebo tři
zaoblené zastupovaly koule. Nejdříve se rozhazovalo pro
určení pořadí (stanovilo se podle toho, kdo hodil nejblíže k
vytčenému cíli) a vítěz určil výchozí čáru. Kuželky stály
většinou v řadách po třech do čtverce, ale výjimkou nebyla
ani kosočtverečná sestava. Pro zábavu však kouleli jen
mladší chlapci. Starší hráli o peníze nebo šňůry k bičům. V
cizině se už v polovině 19. století rodily první kuželkářské
kluby, které opouštěly hospodské prostředí a věnovaly se
sportovní hře. MUDr. Edvard Grégr si při své vědecké cestě
po severozápadní Evropě v roce 1860 všiml kuželek v lidových
zábavních parcích ve Vratislavi a Kodani a jako jeden z
organizátorů českého spolkového života si ve svém deníku
povzdechl: "Proč to není u nás?".
Odpověď v podobě
moderního pojetí kuželkářství však přineslo až další
století.
24.2.2007
-ju-
|