|
ZAJÍMAVOSTI |  |
 |
 |
 |
 |
| Kuželkářský sport v roce 1938 - Část 2. O zařízení kuželníků S využitím svazku "Kuželkářský sport" Karla Tauše z roku 1938 zpracoval Jiří Konvalina |
|
|
Část 1. Úvodem Část 2. O zařízení kuželníků Kuželníkem, či jak se dříve říkalo kuželnou, rozumíme zvlášť upravené a ohrazené místo pro kuželkovou hru. Nejstarší kuželny, jak je ještě můžeme vídati hlavně na našem venkově, byly budovány upěchováním půdy, jíž měla běžeti vlastní kuželková dráha. Prvním požadavkem každé dobré kuželny je hlavně její absolutní rovnost, tedy úplně hladký vyrovnaný povrch, bez všelijakých dolíků či vyvýšenin, zmol a hrbolů, na nichž vždycky vržená koule ztrácí nejen na svém směru, ale také na síle. Tohoto požadavku se docilovalo pevným podkladem štěrkovým, škvárovým apod., na který se teprve dávala druhá vrstva a konečně třetí z jemného písku, který častým poléváním vodou a pak pečlivým umetením dal teprve žádoucí hladký povrch. Moderní stavební technika má ovšem s budováním dobrých kuželen poměrně menší práci, protože dnes se už skoro výlučně dělají kuželkové dráhy buď z cementu, asfaltu nebo z parket úplně salónových. Přitom délka vlastní dráhy se pohybuje od 25 m do 31 m, ale tzv. americké kuželny bývají i kratší, kdežto naopak pro zvláštní závody bývají zase delší. Jako střední délka pro moderní kuželny se udává 29 metrů. V jednotlivých typech kuželníků je rozdíl také v jejich spádu. Některé jsou absolutně rovné, jiné mají do středu dráhy nepatrný, větší či menší sklon, obyčejně ne větší než 4,5 mm. Vlastní kuželková dráha začíná prknem, na nějž musí býti na začátku hodu položena koule, aby nenastal tzv. bosý hod. Končí kuželkovým rámovým křížem, za nímž se v určité vzdálenosti připevňuje cílový nárazník či zachycovač koulí. Délka kuželníku se měří od počátečního prkna k prvnímu rohu. Při asfaltových drahách obyčejně jazyk vybíhá, do vlastní kuželkové dráhy délkou asi 75 cm. U starších typů kuželen, kde se používá původního prkna pro položení koule při začátku hodu, má býti toto prkno potaženo tuhým linoleem či jinou ochranou, aby se předešlo jakémukoli možnému úrazu, jako např. zadření třísky apod. Těchto opatření se s výhodou používá i u jiných součástek kuželníků, pokud jsou ze dřeva. Šíři kuželkové dráhy určují boční stěny, které obvykle ohraničují kuželnu po celé její délce, tj. začínají normálně u stanoviště koulí u hráčů a končí u rámového kříže s kuželkami. Jako normální šíře či rozchod kuželkové dráhy se pokládá 160 až 175 cm, ovšem zase s různými výjimkami pro různé typy kuželníků. Boční stěny se zhotovují převážně z obyčejných ohoblovaných fošen a ční do výše asi 40 cm. Boční stěny mají jednak za účel přesně po stranách vymezovati hrací dráhu, jednak také zabraňovati tomu, aby se vržené koule některých z divočejších hráčů nedostávaly ven z hrací plochy a neohrožovaly tak případně diváky. Narazí-li vržená koule na kteroukoli boční stěnu, je hod neplatný, někdy dokonce boduje jedním či více špatnými body hráče či jeho stranu. Lidově se také hody nazývají "pudl" nebo také "vandl". Jestliže dvě vedle sebe postavené kuželny mají střední boční stěnu společnou, vzniká tzv. dvojdráha, příp. i celý park vedle sebe položených kuželníků, jak je mají v některých velkých kuželkářských klubových halách v Německu, Anglii a zejména v Americe, která se poctivě snaží, aby co do velikosti a mohutnosti v jakémkoli podnikání držela primát nad ostatním světem.
Cílový rám či kříž kuželníku je určen pro stavění kuželek. Jest to obvykle do dráhy zapuštěný rám, na němž jsou namontovány kroužky pro stavění kuželek. Toto zařízení má hlavně za účel, aby se jednotlivé kolky stavěly vždy na totéž místo, protože jinak by to mohlo sváděti k různým úmyslným či neúmyslným, ale hlavně nesportovním nesprávnostem. (Např. jeden hráč by měl svoji devítku postavenou hodně hustě dohromady (v "pytli" se tomu dříve říkalo), jiný by měl zase kuželky od sebe nepřiměřeně vzdálené, takže by mezi nimi snadno vznikaly široké ulice, jimiž by koule marně a bez účinku procházela. Staré kříže byly obvykle ze dřeva a na něm byly stavěcí kroužky železné nebo z jiného kovu. Tento materiál nebyl dosti spolehlivý a proto si novodobí stavitelé kuželen i zde pomáhají trvanlivějším a bezpečnějším materiálem kovovým, přičemž i držáky kuželek mívají různou formu (kuličkovou, párovou), aby se v žádném případě nemohla kuželka postavit ani o kousek vedle. Při této příležitosti dlužno dodat, že členové Československé asociace kuželkářského sportu se nesmějí zúčastňovati podniků na jiných kuželkových drahách, než byly zkolaudovány dle norem asociace. Součástí těchto kuželníků je i nárazník či zachycovač koulí za cílovým křížem. Obvykle mělká prohlubenina zakončená ve vzdálenosti 1 a čtvrt metru zvláštním tlumičem nárazů. Na starých kuželnách bývalo zachycovačem jen několik volně visících latí, vyčalouněných zezadu třebas starým slamníkem nebo několika hrstěmi obyčejné slámy či pytlem písku. Nové kuželníky mívají tu již elegantnější čalounění, často všelijak dovedně pérované, opatřené vložkami pryžovými, kokosovými, koženými apod. Protože koule je vždycky třeba po několika hodech posílati zpět hráčům, vidíme po stranách zvláštní žlábky pro zpětný vrh koulí. Kdysi to bývaly jen fošny, ale na nových kuželnících uplatňují se nízké a automatické zpětné vrhače koulí, jejich obvyklá výšku u stavěče je něco málo přes jeden metr. V prvních půltřetích metrech má prudký sklon až do výše 20 cm nad úrovní dráhy, kudy prak proběhne koule celých 17 metrů, přičemž jí zůstává dostatek vlastní pohonné síly, aby v posledním úseku vyběhla ještě znovu do vrchu 44 až 50 cm. Aby se koule nevrátila zpět, je posledních 1,80 m u hráčů opatřeno mírným sklonem ke konečnému sloupku, u něhož se vrácené koule pěkně v řadě zastavují. Sloupku se využívá také k tomu, aby se na něj připevnila nádobka s vodou, případně i ručník, křída a jiné drobnosti pro potřeby hráčů. Pro činné kuželkáře daleko větší důležitost než pravidla pro stavbu kuželníků mají pravidla pokud se týkají vlastních kuželkářských potřeb, tj. kuželek a koulí.
Kuželka, jak jsme již řekli v úvodu, je v podstatě ze dřeva vykroužený kužel (ale dělají se dnes i z jiného materiálu, např. kaučuku či gumy), jehož výška se pohybuje od 40 do 45 centimetrů, přičemž kuželka prostřední, čili "král" bývá nahoře ještě opatřena korunkou, takže asi o 3 cm převyšuje ostatní kuželky. Normální kuželka mívá průměr v podstavci 65 mm, pak její noha ve výši 5 cm zesiluje na průměr 100 mm, načež ve výši 16 cm opět se zužuje do vykrouženého hrdla, kde je asi ve výši 26 - 27 cm nejútlejší s průměrem 50 mm a zakončuje se rozšířenou hlavou, jejíž vršek je zaoblen. Králova korunka mívá obvykle průměr 45 mm. Kuželky se zhotovují z trvanlivých tvrdých dřev v nejrozmanitějších kvalitách a cenách. Ceněna jsou především dřeva americká (lingnum sanctum), ale i jiný materiál, jako je zejména guma, lisovaný korek apod. Z nich se vyrábí též koule. Normální koule, jichž se se schválením naší asociace používá i na našich regulérních drahách, mají průměr 14 - 16 cm. Ale používá se podle druhu dráhy a závodu i koulí větších. Dobrá koule musí míti vždy dobře vyvážené své těžiště a nemá býti těžší než 2900 g a ne lehčí než 2700 g, ovšem zase s řadou výjimek (např. pro přebory žen a dorostu). Pro kuželky je předepsána váha od 1750 do 1800 g, při čemž pravidlem první tři přední kuželky mají býti lehčí o 30 až 50 gramů. Na našich sportovních drahách se většinou hraje do devíti kuželek, což je plný stav. Jmenují se pak odborně tyto kuželky: ve středu stojí "král", před ním "přední roh" (nebo též "první"), za ním zase "zadní roh" (poslední). Po stranách krále je "levý roh" a "pravý roh". Mezi rohy jsou vpředu "pravá a levá dáma přední", vzadu zas "pravá a levá dáma zadní". Jako v každém sportovním odvětví se ovšem tu a tam užívá i jiných názvů pro jednotlivé kuželky: sedlák, fánka, předák, zadák apod. Jsou to ale výrazy nesportovní a organizovaný kuželkář se jim vystříhá stejně jako se slušný a vzdělaný člověk vystříhá všelijaké hantýrky nebo slangu ve společenském styku. Počet koulí určených pro hraní, je libovolný. Ale pravidlem se má dbáti toho, aby na kuželníku byl vždy dostatečný počet koulí k dispozici, aby se nezdržoval hladký a rychlý průběh hry. Z ostatních zařízení a potřeb na kuželníku dlužno se ještě zmíniti o tzv. ukazovateli bodů, jímž se kontroluje účin jednotlivých hodů na místo dřívějšího ústního hlášení stavěčů. Také jejích typy jsou různé, nejčastěji v polokruhovitém ciferníku s pořadem čísel do devíti ukazuje jediná velká ručička výsledek hodu. Někde také používají velkých černých tabulek s namalovanými bílými číslicemi nebo různých hlasatelů mechanických. Dokonce někde na velkých závodních drahách mají zvláštní domácí telefon. U nás se hraje na kuželnách dobře osvětlených takže ani nizoučké zařízení pro zpětný vrh koulí nezabraňuje výhledu soudců a hráčů. Jen v případě sporu nebo nejistoty přesvědčují se hráči dotazem u stavěče. Více k hygienickému než technickému zařízení patří dříve již vzpomenutá nádoba na vodu. Není totiž estetické ani hygienické a podle hracího řádu ani nepřípustné, aby si hráči na ruce plivali nebo prsty olizovali po každém hodu, případně plivali přímo na koule, jež za chvíli po nich musejí brát do ruky jejich spoluhráči. To jsou ostatně pro každého sportovce věci samozřejmé, takže se není nutné o nich zvláště zmiňovati. Někde se místo vody vkládá do misky namočená houba, jejíž dotek také úplně stačí, aby si hráč navlhčil podle potřeby suchou ruku. K posledním zařízením vzorného kuželníku patří ještě také černé prkno pro zapisování výsledků hodů jednotlivých hráčů, kteří tím také kdykoliv se mohou přesvědčiti o stavu a celkovém průběhu zápasu. Kde je více kuželníků, má býti pro každý zvláštní zapisovací prkno, na něž pravidelně má výsledky zapisovati jen hráč k tomu určený. A nyní se podívejme na vlastní hru a její techniku.
Část 1. Úvodem |
